Sedím v houpacím křesle

Sedím v houpacím křesle, drbu za uchem huňatého kocoura a pozoruju střídavě jeho přivřené oči a plápolající kamna. Je nový rok, prvního, nemusím vůbec vůbec nic a nikam. Den plyne tak líně, jako se protahuje to unavené kotě. Zavřu oči a přemítám si uplynulý rok. Je to jako sedět ve vlaku a pozorovat krajinu kolem, je krásná, zalitá sluncem, přesto někde leží sníh, někde je rovina a jinde kopce. Můj rok by rozmanitý a zcela naplněný, kolikrát jsem loni zažila dno svých sil a taky o kolik více chvil krásných, při těch vzpomínkách se neznatelně usmívám.

Dan sedí u stolu a skenuje filmy, ještě z léta: "Podívej, tohle je můj praděd a prabába,“ ukazuje mi fotku starší paní a pána v uniformě s vyznamenáními. A potom vypráví o babiččině paruce a o celé návštěvě u nich. Listuje fotkama dál: „A tady seš ty, vypadáš drsně,“ musím uznat, že docela jo – batoh na zádech a sestupuju po skále dolů. Želbohu sama nejlíp vím, že ta skála měla asi metr a drsnost tedy není na místě.

Ale líbí se mi ta představa, že třeba za šedesát let budu sedět úplně někde jinde, v jiném houpacím křesle, v krbu bude hořet oheň a na klíně budu mít černou slastně vrnící kočku. Vytáhnu si album s fotkama a řeknu si: „Jo, tehdá v roce 2014, to jsem byla ještě mladá, odvážná a fakt drsná.“ a den bude taky tak líný jako dneska, a já si budu před očima malovat krajinu celého svého života a zase se budu tak neznatelně usmívat.