Včera...

...jsem stála na střeše devítipatrového domu. Po žebřících a schodečkách to šlo stále výš a výš, až kolem nebylo nic. Jen deštěm pročištěný vzduch a temné nebe. Podemnou spalo noční Brno, kampus světélkoval modře, archiv růžově, ulice se každou chvíli rozblikala majáčky sanitek a ve městě svítily řetížky pouličních lamp. Z plných plic jsem dýchala studený  brněnský vzduch a poprvé v životě mi připadal čistý. I město bylo čisté, ospalé a vlídné a hlavně trochu mimo mě. Jakobych se povznesla nad všechny jeho ulice, lidi v něm, nad všechno čeho jsem se bála. Byla jsem na pár dlouhých minut svobodná, volná a krásná.

„Tak šťastné a veselé,“ řekl jakoby mimochodem kamarád, který mě nahoru vytáhl.

Odvětila jsem:“Děkuju.“ a v tom slově byly všechny díky, něha a obdiv. Vlastně jsem to slovo možná ani nevyslovila, ale oba dva jsme to věděli. Byl to ten nejkrásnější vánoční dárek.