Třetí liška...

Ten poslední je u tvých ponožek!

Miluju tě a doufám, že jsi to stihnul...
Tvoje
Liška

Cinkání z kuchyně

Stala se mi nedávno krásná věc, taková, kterou bych přála každému (i svému největšímu nepříteli). Slyšela jsem cinkání z kuchyně...

Ten den jsem přišla domů hned po ranní hodině dramky, bylo mi fakt blbě, neb mě bolelo v krku a k tomu se přidal močák, kterému sezení ve studené učebně na zemi neprospělo, ba naopak. Můj muž právě vstával, vpadla jsem do pokoje a on na mě chvíli nechápavě hleděl (měla jsem mít ještě dvě hodiny ve škole). Po vyjasnění situace se na mě koukl psíma očima a povídá mi: „Mohl bych se o tebe dneska starat?“ Co jsem mu měla říct....a tak mě uložil do postele, nalil do mě asi hektolitr bylinkového čaje, pustil mi hudbu, kterou na youtube našel pod Healt music, přikryl mě několika vrstvami, vyvětral, zapl topení a někam zmizel...

Unavená nemocí a teplem okolo jsem na chvíli usnula, krátká půlhodinka ozdravného spánku mi pomohla. Když jsem se vzbudila, cítila jsem se líp, převalovala jsem se v posteli a přemýšlela jestli mám vstát, když tu náhle jsem přes zeď uslyšela tiché cinkání z kuchyně...tak jak cinká lžíce, když se s ní míchá a poklička při pokládání na hrnec...můj úžasný muž mi vařil česnečku! V tu chvíli jsem ho milovala více než kdy jindy, v tu chvíli mi znova došlo, jak neskutečně vnímavý, pozorný a ochotný je ten chlap, kterého mám v životě po svém boku a jak moc si toho vážím...

….Tak ať u vás doma zní cinkání tehdy, když ho budete nejvíce potřebovat...

Několik nekonečných minut

Co se vám honí hlavou když jde o lidský život? Jak dlouhá je v tu chvíli minuta? Co by jste byli schpní udělat nebo obětovat?

Je neděle... po deváté večer....zazvoní vám telefon a někdo vám řekne, že hledá svoji dceru, která byla na brontosauří akci a nevrátila se ještě domů...nemáte tušení, kde vzali vaše číslo...máte chuť to položit a dál číst článek, ale jde tu přece o člověka...takže pokračujete v rozhovoru..
Rodiče neví nic moc..tvrdí že akce byla v Ochozu, shodou okolností tento víkend byla Bronto akce v Ochozu....tu akci jste pořádali vy, ta holka tam nebyla...
Akce nebyla v Ochozu...ale žádná akce, která by to mohla být v BISu není...
Během pětiminutového telefonátu dostáváte hodnotné indicie..... že byla s těmi lidmi na akci už v léte...na akci byl vedoucí slovák a že tam měli kuchyň...maminka si konečně vzpomene na jméno akce...
Najdete akci z léta číslo na hlavního organizátora a modlíte se, aby byl i na té potáborovce...nebere to...posupně jedete sloupeček v seznamu účastníků a voláte...je deset večer, kdo by zvedal neznámé číslo...začínáte se potit...
Konečně to někdo zvedne...na víkendovce ale nebyl...poprosíte ho aby zavolal někomu kdo tam byl...
Několik nekonečných minut....hypnotizujete mobil...volá vám někdo další, byl na akci, ale nic neví...ale může zavolat někomu dalšímu...
Několik dalších nekonečných minut...volá....chce číslo na rodiče, aby jim to sám povykládal, není čas aby vám to vyprávěl teď...rodiče čekají...slíbí že zavolá, až to vyřeší s rodiči a řekne vám, jak to dopadlo....
Několik dalších nekonečných minut které běží teď teď teď teď...
...
"V pohodě, už je doma" je ta nejkrásnější sms, kterou jste za poslední dobu dostali...

Potvory kousavý!

Ráda bych se s váma podělila o zážitek, který ve mě zanechal hluboké vzpomínky a pro který stálo za to probdít i celou noc. Byla jsem totiž chytat netopýry...

Můj muž teď pracuje v Chýnovské jeskyni a tak se mi povedlo se zcela nenásilně vetřít se tam na návštěvu zrovna na noc, kdy byl naplánovaný odchyt netopýrů. Mimochodem, jeskyně je to překrásná, připomíná labyrint, najdete v ní hlavu draka, nebo studánku s pověstí a zázračnou vodou i podzemní kapli, vřele doporučuju.
Se setměním jsme natáhli sítě do obou vstupů do jeskyně, vytvořili na nich "kapsy" tak, aby netopýři při cestě z nebo do jeskyně do sítě narazili a spadli do kapsy, odkud se obtížně dostávali. Poté jsme seděli a koukali na obrazovku, kde kamery zachycovaly obě sítě u toho nám běžel fotbal, jedli jsme buchtu a povídali o těch prapodivných letajících myších. Jakmile se nějaký netopýr objevil v síti, následovala rychlá akce - obuli jsme se, popadli čelovku a pytlíček a běželi k jeskyni, nebo ke štole.
Museli jsme být co nejrychlejší, aby se netopýr zamotal co nejmíň, někteří se taky pokoušeli síť rozkouset...prostě chtěli ven.
Vymotat netopýra nebyla žádná sranda, vrtěl se a kousal a jeho tělíčko bylo tak křehké, že jsem se bála, abych mu nijak neublížila. Často měl křídla úplně zamotané, někdy jsme měli i problém poznat, z které strany vlastně přiletěl, jak byl zaklíněný. Nicméně jsme vždy netopýra vymotali, jen někdy rychleji a někdy pomaleji.
V pytlíčku jsme netopýra přenesli domů. Tam jsme ho zapsali a většinou zase pustili ven, nechávali jsme jen jednoho z každého druhu, další den totiž byla na jeskyni noc netopýrů, tak aby měli lidi na co koukat. Franta nám vždycky ukázal, co je to za druh a jak se to pozná (chytli jsme 7 druhů!), někteří měli obrovské uši, jiní zase byli černí, nebo měli na ocase řasy...člověk by neřekl, kolik může být rozdílů... Pak jsme je vždycky zvážili, dali jim kroužek a zapsali pohlaví a místo a čas odchytu.
Většinu večera jsem běhala pro ty malý potvory, když potom odešla Marťa, ujala jsem se role zapisovatelky. Když jsme šli spát, měli jsme jich 26, mě se klížily oči (jedno kafe bylo zatraceně málo!) a na duši mě hřál ten nejskvělejší pocit. A že to byl zážitek opravdu velký potvrzuje to, že si ještě po dvou dnech pamatuju některé latinské názvy. Ale jsou to potvory kousavý, to teda jo!

  

(Myotis myotis - největší a nejkousavější potvora)

Barevná

Co uděláte, když se vás bratr vašeho přítele zeptá: "Žemle, umíš bábovku?" Prostě ji upečete, i když jste ji nikdy předtím nedělali...

Odpoledne jsem tedy obsadila kuchyň, ve které jsem se absolutně neorientovala. Pod nohy se mi pletl pes a pod ruce můj muž, který se snažil pomáhat - usilovně, asi půl hodiny, šlehal sníh vidličkou. Mezitím, co jsme diskutovali nad tím, kolik je "jedna sklenička oleje" a jestli tam dáme horkou vodu, nebo raději mléko, vznilka hmota, které by se dalo říkat těsto.
Tu Brouk odněkud vyštrachal potvavinové barvivo a zajiskřily mu oči. Výsledek - kávově hnědo-zeleno-červeno-modro-žlutá - prostě ta nejbarevnější a nejúžasnější bábovka!
Trvalo nám to asi dvě hodiny a při vytahování bábovky z trouby jsem si spálila prsty, ale bylo to to nejúžasnější pečení v mém životě.

Inu, můj recept na štěstí?

2 hrnky polohrubé mouky
1 hrnek cukru
balíček vanilkového cukru
balíček prdopeče
1 hrnek teplého mléka
3 vejce
1 sklenka oleje
a hlavně hodně potravinářského barviva!

Hrnek počítejte jako 2,5 deci, skleničku potom asi jako 1 deci. První smícháte vše sypké, poté přidáte olej, žloutky a mléko. Z bílků vyšleháte sníh a postupně přimícháváte do těsta.
Do menších mističek naliteje barvivo a rovnoměrně do nich rozdělíte těsto, rozmícháme, aby bylo hezky obarvené. Poté po vrstvách vylejete do předem vymazané a vysypané formy.
Pečeme prvních 20 minut na 150 stupňů a poté zvýšíme na 180 a pečeme ještě 20 - 30 minut.Vyklápíme teplé, krájíme studené.
A tajná ingredience - pokud pečete se svojí drahou polovičkou, nezapomeňte se občas políbit, zahledět se si do očí, protože co je pečené s láskou a pro lásku, to zasytí nejen váš žaludek, ale také sdrce...

Dračí uši

Co se stane, když Liščí uši potkají ty dračí? Těžko říct, ale zajímá mě to a tak jsem se nechala nalákat na závod dračích lodí, který se uděje 15. -17. května na Lipenské přehradě. Tož kdyby jste to chtěli také zažít na vlastní kůži, budete vítání...

 

Stránky závodu tady

Závody dračích lodí na Lipně.
Akce, která během pár let vyrostla z téměř rodinné události do velkolepé sportovní akce spojené se snad ještě lepší párty!!!
Očekává se účast několika desítek posádek.
Každá je složená z 20 pádlujících, bubeníka a kormidelníka.
Bude jednou z posádek i ta vaše?
Poskládejte tým a bojujte o titul mistrů Lipenské přehrady.
Závodit může opravdu každý. Nic k tomu není potřeba.
Stačí, když přijedete v sobotu 16. 5. 2015 na Lipno.
Veškeré vybavení (dračí loď, pádla, buben) včetně kormidelníka a odborného výkladu vám zajistíme.
Kromě pádlování v partě kamarádů a krásném prostředí Lipna na vás čeká jihočeská pohostinnost od rána až do dlouhého večera ve společnosti s nějakou tou kapelou a jinou zábavou. Připraven bude i bohatý doprovodný sportovní a kulturní program nejen pro děti.
Pokud také chcete přičichnout této atmosféře, neváhejte a přijeďte!
Jistě se kolem vás v práci, ve škole nebo v oddíle najde 20 lidí, které by tato akce zajímala.

První jarní

Každé jaro napíšu článek, prostě musím, jinak to nejde, potřebuju celému světu říct, jak obrovskou mám radost, že je tu, že konečně skončila zima, prostě miluju jaro, od února vnímám každý teplejší závan vzduchu, každé stébelko nové zelené trávy a celou svou bytostí se těším na slunce, na květy, na zeleň, na nový počátek.

Letošní jaro s sebou přineslo ten nejnádhernější začátek, který může vůbec existovat. Potkala jsem zajímavého muže a tak se příchod jara nesl ve znamení vzájemného poznávání, potkávání, rostoucích sympatií a zamilovaného snění.
První jarní víkend jsme se rozhodli strávit společně na vandru. Vlastně ne celý víkend, neb Brouk (přezdívka mého úžasného muže) se v sobotu musel věnovat oddílu a já měla taky povinnosti, setkali jsme se tedy až večer v Jindřichově Hradci.
Předtím mě ale čekala cesta stopem z Nového Města na Moravě, až do Hradce. Když svítí slunce, mám úsměv na rtech a potkávám dobré lidi...je to ten nejlepší způsob cestování! Cestu jsem si tedy absolutně užívala, setkala jsem se s inspirativní paní novinářkou, pokecala se Slovákem a zcela náhodou jsem stopla sanitku! V mnou milovaném městě, Telči, jsem si udělala čas na krátkou procházku a dokonce jsem si dopřála zmrzlinu, pocit jara byl dokonalý!
Večer jsme se setkali až za tmy, zapadli jsme tedy co nejdříve do lesa. Po výborné večeři jsme seděli v mihotavém světle ohně a Brouk hrál na kytaru. Do bosých chodidel mě chladilo loňské jehličí, nad námi šuměl les a já si po předlouhé zimě připadala zase volná, jako pták.
K půlnoci začalo nejprve kapat a potom i pár vloček prolétlo vzduchem, to mi jarní náladu malinko sebralo. Lenost stavět přístřešek byla tak velká, že jsme raději zalezli do blízkého seníku. Seno pod námi i protivětrové zábrany z karimatek z toho udělali pevnost tepla a tak mi vlastně ani nestihla být zima (což se nestává).
Druhý den nás potom čekala cesta vysokým smrkovým lesem, kolem pár bunkrů (ke kterým jsem dostala odborný výklad), šli jsme společnou cestou, povídali jsme si a bylo nám dobře.
Když jsem v neděli pozdě v noci dorazila zpět do Brna, dýchla na mě opuštěnost prázdného privátu,
všichni byli ještě na cestách, no jasně, vždyť je přece jaro! Já jsem sice musela hned v pondělí ráno (i ostatní dny) do školy a město se na mě tvářilo nějak pochmurně, šedavě a smutně, ale ten krásný pocit jara byl stále v mojí duši a nikdy nikdo mi jej už nevezme...

A malá obrázková připomínka těch dvou dnů tady.

Deset kroků k maturitě

K maturitě z výtvarky je potřeba nejen ovládnout dějiny a teorii umění, ale i vytvořit maturitní práci. Želbohu, kreslit, ani malovat neumím a tak jsem přemýšlela, co vytvořit uměleckého, avšak víc "vyráběcího." Volba padla na mozaiku a tak jsem se nadšena tímto nápadem pustila do díla...

Krok jedna - sehnat materiál
Optimisticky jsem za tímto účelem hned v září naklusala do Baumaxu, kde mi málem vynadali. Zkusila jsem tedy štěstí v Hornbachu, kde to "sice oficiálně taky nemůžou, ale za domem je kontejner a ten je přece volně přístupný," mrkl na mě spiklenecky jeden ze zaměstnanců. Následovalo tedy několik cest s kolem a brašnama, abych je plně naložila kachličkama a udělala z nich kupičky v jednoum koutě pokoje tomu vyhrazeném.

Protože jsem nechtěla dělat nic na stěnu, rozhodla jsem se pro stoleček.  Ikea to jistí, ale něco staršího by bylo hezčí, říkala jsem si. Štěstí se na mě úsmálo a taťka mi ze služebky přivezl oprýskaný, napůl rozložený stoleček. Vypadal dost odporně, ale já jsem se rozhodla to změnit. Dobrodružství mohlo začít.

Krok dva - chce to dokonalý motiv
Navrhla jsem si několik předloh na papír, nic se mi ale ve výsledku nelíbilo. Nakonec mě za zvuku písně Poslední cestující od Radůzy napadly dva kruhy. V písni se zpívá: "A já běžím nocí k misce s mlékem, ale ta je vzhůru dnem." Modrý kruh představuje misku prázdnou a otočenou, bílý kruh znázorňuje misku plnou mléka. Třetí kruh jsem potom přidala pro lepší rozložení v prostoru, ale pro vzletné účely můžu klidně tvrdit, že je to měsíc. Kruhy jsou potom obskládané směskou různých hnědých odstínů, představující tmu a noc.

Krok tři - práce začíná

Prvně bylo nutné zkultivovat stoleček. Odmotala jsem z něj odporné plastové provázky, celý jej osmirkovala a vysála z jeho oblých tvarů prach. Vrchní oprýskanou desku jsem seřízla po stranách a přišroubovala (rozumějte udělala díry nebozízkem a poté nasadila vruty - super nápad, kdyby mi u čtvrté díry neodešel nebozízekdo nebozízkového nebe) na ní koupenou smrkovou desku o rozměrech 40x40cm.

Krok čtyři - a teď to výtvarno

Skládání mozaiky byla mnohem větší věda, než jsem předpokládala. Rozmlácené kachličky jsem k sobě přikládala a různě otáčela mnoho hodin, než vznikly 3 kruhy. Potom při lepení, se mi to ve výsledku stejně celé posunulo a malinko jinak a skládání mě čekalo znovu. U pozadí už jsem postupoval tak, že jsem vždycky kousek naskládala a potom ho přilepila, a tak pořád dokola. Bylo potřeba pracovat přes den, protože vždy bylo potřeba nějaký tvar kladívkem upravit a kdybych to dělala v deset večer, asi by mě sousedi neměli moc rádi. Prsty jsem měla ulepené od lepidla, střepinky rozbitých kachliček po celém pokoji, ruce pořezané od ostrých hran, ale 1. února jsem vítězně dokončila celý motiv, juchůůů!

Krok pět - chvíle kdy tomu přestanete rozumět
Tři dlouhé týdny jsem střádala síly a potom se vydala do Uni hoby, hned u vstupu jsem ucítila nenávistné pohledy prodavačů:"Ženská, v  sukni! Ta tomu nerozumí!" Pro svůj klid jsem jako první vybrala dvoumetrovou dřevěnou lištu, s kteroužto v ruce jsem se cítila silnější a sebrala jsem tedy odvahu se zeptat. Odcházela jsem se spárovací hmotou, stěrkou, lepidlem a samozřejmě dřevěnou lištou. Level completed!

Krok šest - občas se něco nepovede
Následně jsem zjistila (praktickou zkouškou), že lištu se skosenýma hranama prostě neumím použít. Takže jsem u Cupáka koupila hezky rovnou a pomocí ní a lepidla konečně dala celé práci "tvar," - rozumějte, dřevěný rám okolo mozaikové desky.

Krok sedm - do hněda!
Obětovala jsem jednu z krabiček na svačiny a rozmíchala v ní hnědou spárovací hmotu.  Tu jsem potom lžicou kydala na mozaiku a roztírala plastovou stěrkou - to byl nejlepší moment celé práce. Jen tak jsem hladila mozaiku a do všech škvírek vtírala mazlavou hmotu, vážně mě to bavilo. Trochu jsem se ale potrápila s výškovými rozdíly mojí práce.

Krok sedm - to je na provaz
Jenže, kde ho sehnat? A tak jsem strávila asi 4 hodiny pobíháním po městě a sháněním  jutového přírodního provazu. Zahránili mě až v Karzu, kde jsem vykoupila všechny zásoby (30 metrů) 5ti milimetrového lana. To jsem potom doma omotala kolem nohou stolu, abych zpevnila spoje a vše slepila herkulesem (tím mytologickým silákem).

Krok osm - ladíme

A jdeme do finále! Vydrhnout kachličky od lepidla i spárovačky, začistit konce provazů, dřevěný okraj osmirkovat, naolejovat všechny dřevěné části, vysát žmolky provazu a zbytky kachliček z podlahy mojeho pokoje, přemluvit tátu, aby mě i onen výtvor hodil o školy autem.... A nakonec zapomenout hotovou práci vyfotit.

Krok devět - potřebuju právníka
Ne, tak horké to zase není. To poslední co mě čeká je totiž 7.5. obhajoba maturitní práce, před komisí, která mi bude klást všetečné otázky. Takže se mi bude hodit plná hlava nápadů a argumentů, odhodlání stát si za svým a trochu výřečnosti. Snad to klapne.

Krok deset - děkuji!
Mé velké a bezmezné díky patří všem lidem, bez nichž by tato práce nevznikla, nebo by nebyla takovou, jaká je. Jmenovitě: Pánovi z hornbachu (za tip na kachličky), Radůze (za inspiraci), spolubydlící Radce (za rady), tatínkovi (za odvoz), sousedům (za trpělivost), mému příteli (za bezmeznou podporu) a hlavně paní Melicharové, učitelce výtvarky (za všechno)!

Jsem

Napsala jsem si básničku. Je o mě, jenom o mě, vím, trochu sebestředná. Snad mi to ale odpustíte, potřebuju se naučit být sebestředná, abych mohla být tím, čím jsem...

Jsem sama sebou,
jsem kapky rosy (co zebou),
jsem tulák po hvězdách,
jsem prach na cestách,
jsem na věky ztracená.

Jsem struna na kytaře,
jsem  puntíkatá sukně (to jen na jaře),
jsem hrnek na čaj (půllitrák),
jsem svojí odvahy práh,
jsem nikdy nenalezená.

Jsem ticho lesa,
jsem břeh (horského plesa),
jsem vůně ohně (uleželá),
jsem to místo, kde jsi byl včera,
jsem poslední cigareta.

Jsem dětský obraz (tak naivní),
jsem tichá řeka (jsem na i v ní),
jsem mladičká básnířka,
jsem prostých slov havířka
jsem navždy uvězněná v podzemí.

Jsem kruh (bez začátku, bez konce),
jsem ztracená ovečka (bez zvonce),
jsem předtím, teď i potom (prostě navždy)
jsem nikým a ničím (vidí to každý)
jsem žena čekající na objetí.

Inspirace

 "Inspiraci dostávám ve 4 hodiny ráno, když se jdu na WC vyčurat." Salvator Dalí

Když  mi bylo 16 let, napsala jsem si seznam stovky přání, čeho bych chtěla v životě dosáhnout, co bych chtěla zažít a umět. Nejsou to žádné malinké přáníčka a tak jde plnění seznamu pomalu. Některé přání jsou nesplnitelné - umět mluvit se zvířaty, jiné zase hodně obecné - umět zpívat (no kdo to má posoudit?) a spousta přání je vlastně nedefinovatelná - třeba potkávat zajímavé lidi. Tento víkend jsem si však uvědomila krásnou věc a splnila si tak další bod ze seznamu a mohla si udělat dvanácté kolečko na tom vzácném kusu papíru. Mělo číslo 42 a znělo: "Inspirovat druhé."

Možná hloupé přání a možná se mi tehdy zdálo nesplnitelné. Ale už tehdy jsem věděla, že je to krásný pocit! Vždyť život je celý o inspiraci a motivaci, kterou získáváme z knih, televize, z příběhů, ale hlavně od lidí, které ve svém životě potkáváme.

Myslela jsem si, že abych pro někoho byla inspirací, je potřeba vykonat nějaký velký čin a nechat lidem možnost, aby se následně mohli "opičit." Během jednoho týdne se mi staly tři drobné příhody, které mi ale otevřely oči. Kamarád se mi tak dlouho snažil vysvětlit co miluje na zimní přírodě (protože já zimu nerada a raději volím teplo rodiného krbu), až z toho vznikl překrásný článek opěvující zasněženou krajinu. Můj bývalý přítel se neskutečně změnil, zhubnul, změnil svůj postoj k životu a hlavně se z něj stal usměvý a pozitivní člověk. Když jsme se po dlouhé době potkali, ptala jsem se, co se to s ním stalo, protože jsem ho opravdu (v pozitivním slova smyslu) nepoznávala. Vyprávěl mi, že za to může žena, kterou potkal, ale taky přiznal, že umění říkat lidem  hezké věci a usmívat se na svět má (alespoň trošinku) ode mě. A já si vždycky myslela, že prostě jenom neumím držet jazyk za zuby a vždycky každému cokoliv vyklopím. No a do třetice se mi účastník na víkendovce svěřil, že by chtěl taky neco uspořádat, že mu přijde, že se tím člověk naučí řešit problémy a může ho to posunout v životě dál. Mileráda jsem mu nabídla místo v týmu na další akci a přitom se unechala unést blahým pocitem...ještě den přetím jsem si málem rvala vlasy, že se mi nepovedlo dobře ukočírovat seznamovací hru, byla moc dlouhá a účastníci budou otrávení, znudění a že je to špatný začátek akce.

Prostě jsem si uvědomila, že inspirace vůbec není o tom někoho, nebo něco okopírovat, naopak, je to o tom, udělat to ještě lepší a posunout tak svět zase o kousek dál. A tenhle způsob inspirace se mi zatraceně líbí!