Když jsem se dnes probudila do tmavého, ospale deštivého
dne, vzpomněla jsem si na jeden letní déšť, který mě zastihl
unavenou a schovanou za sklem vlaku. Načmárala jsem tehdy pár
postřehů na špinavý papírek od kdovíčeho. Dneska stačilo
zalovit v kapse, uvařit si kafe a přeťukat to počítače...
Bílošedá hutná vlněná deka
přikryje oblohu, slečny v minisukních se zachvějí zimou.
Prvních pár nesmělých kapek zkouší, jestli je země na déšť
připravena, tak jako nesmělý mladík prvně políbí rty své
dívky.
A déšť!
Prudký, chladivý, neutichající a
nečekaný, ach jak všichni lidé doposud věřili, že se deka
prosvítí žlutavým hřejivým slunečním světlem. Tisknou se
se k sobě schoule
ní pod stříškami a zastávkami, ti
co mají deštníky to dnes vyhráli, protože všichni musí nakonec
vykročit do stále trvajícího deště. Ta tam je rozjařená
jasnost a jásavost předcházejícího léta. Kdo nikam nemusí,
nejde a kapky na okenních římsách a tabulkách jsou jako dávná
indiánská ukolébavka, která rázem uspala celý svět. Celý
svět, kromě dešťových kapek, které neúnavně do nekonečna
tančí svůj odvěký tanec.
(Obrázek vypůjčen z internetu, tímto děkuji autorovi)
Žádné komentáře:
Okomentovat