Jedna ze šuplíku. Psána kdysi
zlomenou tužkou na rub vlakové jízdenky při čekání na vlak a
procházení se po peróně. Vypráví o příběhu, který by
se možná mohl stát, kdybychom se tolik nebáli neznámého. Ono
něco zvláštního, možná úžasného, možná překvapivého nás
může potkat každý den, když se odchýlíme o ony "dva
kroky" ze své obvyklé cesty...
Jeden život, dva světy.
Jedno město, dva kroky.
Planeta, i celý vesmír,
kdo mi poví,
kam smím a nesmím…?
Jedna láska, dvě srdce.
Jedno přátelství, dvě
ruce.
Mí nejbližší, i
všichni lidé tady,
kdo mi poví,
proč se hned stavíte
zády…?
(Miluju svět z tohodle pohledu, možná proto, že mě
vlak vždy veze k obzorům "kam smím a nesmím"...)
Žádné komentáře:
Okomentovat