Se školou nás donutili jít na exkurzi do muzea, do Romského muzea na Cejlu. Polovina spolužáků v té čtvrti nikdy předtím nebyla, všichni se svorně ošklíbali a měli blbé kecy. Člověk aby se za ně styděl... Všechno má ale i tu světlejší stránku...
Návštěvu muzea můžu jen a jen doporučit, moc jsem si exkurzi užila, expozice je nádherně udělaná, můj pohled na dané problémy se změnil a hluboce se mě téma dotklo. Proč a jak si můžete přečíst v článku níže.
Než jsme přešli od tramvaje k muzeu, měli už všichni svůj názor - to bude zas děs! A většina se to nebál dát hlasitě a okatě najevo. Ve vestibulu byla tabule s geografickým rozložením Romů.
"Přestěhujeme se do Norska, tam se mají dobře." Pronesl někdo, když si tam přečetl, že v ČR je asi 250 00 romů, zatímco ve zmiňovaném Norsku "pouze" 500.
Cejl znám, jezdím tam každý týden, k Romům nechovám žádné rasistické pohnutky, ale nějaké předsudky se u mě samozřejmě najdou. Jejich společnost nevyhledávám, nikdy jsem se o ně příliš nezajímala, ale se svou tendencí zastat se kohokoliv, komu by se mohlo dít bezpráví jsem svým názorem na ně několikrát vystoupila z davu.
Následovalo několik perfektně připravených aktivit, při nichž se někteří stále snažili svým chováním dokazovat, jak je to strašně otravuje a co si o tom všem myslí. Styděla jsem se za ně o to víc, že to bylo doopravdy zajímavé, užívala jsem si, že jsem po dlouhé době v roli účastníka a někdo pro mě připravil program, který mě zajímal a obohacoval.
V dobu, kdy oficiálně měl program končit se většina lidí zvedla a odešla, paní však nelitovala času pro skupinku šesti lidí, kteří jsme tam zůstali a ještě hodinu jsme diskutovali - o výchově, o stereotypech, o práci s Romy, o historii, o budoucnosti....
Bylo to pro mě neskutečně zajímavé, ale těžko o tom napsat něco, co by mělo hlavu a patu, sama jsem si v tom ještě neudělala pořádek. Chtěla jsem jen říct: Díky za tu možnost!
Žádné komentáře:
Okomentovat