Kousek léta

„Alespoň kousek léta a opravdových prázdnin,“ říkám si a házím povinnosti i plány za hlavu. Zburcuju pár lidí, plánujeme tříčlenou výpravu na Ameriky, nakonec Kawi odpadne a tak zůstaneme dva. Já a Dan. Cestou ze Srbska bloudím, když dorazím nad Malou Ameriku je už slunce za obzorem. Slízáme dolů, voda je příjemná, počasí taky, čeká nás několik plaveb s věcma na ostrůvek. Cestou jich pár namočíme, třeba spacáky. Rozděláváme oheň, sušíme, schneme, vaříme večeři.

Dan přivezl z Francie víno, nastává nejsprávnější chvíle ho otevřít. Sedíme u ohně, opíráme se o sebe, pijem víno a strašně moc kecáme. Oheň zhasíná, chystáme ležení a spojujeme spacáky, doufaje, že dva mokré dají dohromady jeden suchý. Zima nám nebyla, takže ta teorie asi funguje. Ještě kecáme, spát jdeme až když na nebi začínají mizet hvězdy.

Probouzí mě neskutečné horko, vysoukám se ze spacáku a a zůstávám ležet na něm, pálí mě do zad. Vstáváme, snídáme a hurá do vody. Je to boží, přesně takovýhle den jsem potřebovala, rochníme se v lomu a nemyslíme vůbec a nic. Dan objevuje skálu, z které se prý výborně skáče a nutí mě, abych taky skákala. Hrozně se bojím, dlouho se odhodlávám a když se už konečně odhodlám, tak při letu hodně nahlas ječím. Ale je to super.

Ležíme na slunci, kecáme, pijem pivo, pozorujem ostatní koupače. Pak zas do vody a tak pořád dokola.

Odpoledne přichází Kawi a Přebral. Blbnem jako malí, topíme se, házíme se návzájem do vody, skáčem a chytáme se pod vodou za nohy. Miluju tu chvíli i ty lidi. A tak je to furt do kola, mezitím jíme úplně rozteklou čokoládu.

K večeru balíme, přeplouváme a cestou se stavíme na kofolu v hospůdce pod hradem. Mezitím Danovi ujede autobus a tak se vzdávám svého plánu jezdit až do rána nočními vlaky a zůstáváme ještě jednu noc v kraji lomů. Loučíme se s Přebralovýma a podél řeky šlapeme soumrakem na Alkazar. Batoh mě tlačí do spálených zad, i tak chutná léto. Jsme tak unavení, že ani nerozděláváme oheň, prostě si lehnem, chvíli kecáme a potom usínáme.

Ráno se nám nechce vstávat, ale musíme. Snídáme na prosluněné skále, v tom přijíždí cyklistická rodinka a dítě volá: Jeskyně, jeskyně, táto, já chci do jeskyně, že prolezeme tu jeskyni?.“ Jsou to štoly, geolog Dan při každém slovu jeskyně zatíná pěsti.

Zanecháváme štoly jeskyněmi a jeskyně štolami a jdeme do Berouna. Nasedám na vlak do Prahy, celou cestu trčím z okýnka, mávám na lidi, zpívám si a tak. Jsem neskutečně šťastná, nevyměnila bych jedinou z chvil těch dvou dnou, byl to kus léta, jak má být.